Vzpomínám

Vzpomínám teď na tu chvíli,

kdy zasmál jsem se naposled

od srdce, kde dlí dobré víly

mi zahartusil bodrý dech

jdu zpátky šerou pamětí

vzpomínky lehce přiletí

šel jsem dlouhým zástupem

bláto, špína, zima jen

únava slila bdělost v sen

v krku prachu kalný hlen

boky koní sípou vzpěn

stále jsem dlel zachmuřen

těžká torna na zádech

těžší meč co bok ti pne

dlaň však k jílci slastně lne

k spánku slouží vlhký mech

nemoc zkrátila ti dech

dřív než čas se přežral dne

švadrona se znovu hne

a z nebe na zem sníh teď sleh

bílý klid ten chmury tiší zpěv

mrazu jiskra vzplála jasná

však žebračka ta, zima krásná

nevyloudí na rtech na úsměv

lágr spolk nás

konec všech spás

chraptí hejtmanův hlas

"Zítra bitva čeká vás!"

šel voj

na sobě nes jsem zbroj

v ruce meč

v nejlítější ved mne osud seč

zabíjel jsem

kosil těla na zem

žít chtěl

strach co ve mně zbaběle se chvěl

strhané rysy

řev ti vyrve plicí kusy

pak po boji, když hladí tvojí něhu

markytánka Katka

přece jsi ztrnulý, půl na druhém břehu

smích zas přišel zkrátka

nové bitvy zas a zas

rozum zvolna odnes ďas

zabíjet a znásilňovat

rozmlátit a vyrabovat

tak to velí války mrav

krví jen se neudav

. . . krví . . .

která dusí v tobě

vzpomínku na smích

křeč pak pohřbí v hrobě

obličeje tvého

jizvami rozrytého

úsměv na lících

když naděje jsi našel nit

netušils jak krátká bude

lásky výhně žhavý třpyt

svojí krásku rozmilenou

našels v krvi umučenou

v ten mžik oka

poslední víra se kácí

s ní zbytky rozumu se ztrácí

načne se poslední sloka

šel jsem v lágr, kde jsou zbraně

zničil jsem ty malé saně

zlámal pušky, rozmok prach

všechny meče, dýky, píky

naházel jsem hned do řeky

děla nezahřmí už více

olovem jim zalil jícen

teď odpočívám v řetězech

je mi blaze, žádný spěch

vesele se hlahol řině

jak chraplavá melodie

bezuzdně se chechtám, řehtám

"Co s ním?" mne si bradu šlechta

"Nesmí jíti příkladem –

buď za úsvitu popraven!"

Praha 15.1.2001, Jan Burian